Pohyb, tak jak ho známe se děje v určitém jevovém prostoru a kontextu. Čas nám určuje, za jak dlouho se BUDE, prostor nám určuje KDE máme být a mozek z předchozí zkušenosti analyzuje co se TAM bude odehrávat. Většina konání pro naše tělo se odehrává v budoucnosti, v přípravě a představě. Můžeme říct, že v myšlenkách je obsažen prostředek, jak se dobrat k pohybu samotnému. Když to dovedeme do extrému, tak se vlastně většinu času pohybujeme v myšlenkách o pohybu než v pohybu samotném. Tělo má tak možnost neustálého cyklení a vytváření představ a domněnek, které nemusí nikdy skončit. Cyklení končí vždy v momentu, kdy tělo uvedeme do pohybu a mizí strach z budoucího neznámého a je tu akce, spojená s přítomností, s pohybem, tancem a s produkcí hormonů, které jsou pro chuť žít nezbytné.
Proces hledání propojení mezi pohybem a tancem mne nepřestává fascinovat. Existuje nepřeberné množství přístupů a principů, podle kterých lze pracovat s myslí a tělem. Některé nám umožňují návrat do dob, kdy jsme byli děti a byl čas si hrát a my jsme si, z rozličných důvodů, hrát přestali. Jiné nám dávají jasný pohybový rámec plný přesných a dokonalých pohybů plných elegance a lehkosti. Nasloucháním svému tělu a jeho potřebám můžeme v rámci jakéhokoliv přístupu nalézt pohyb, který vyplní naše představy. Důležité je hýbat se jinak, než stále v jevovém prostoru a kontextu.
JAK?
Opakovaně se vracím k tělu, opakovaně měním každodenní jednotlivosti. Pozorováním jevového pohybu se dostávám do kontaktu s určitými částmi mého těla a opakovaně se je učím přijímat a zároveň se učím přijímat tu jevovou a kontextovou kvalitu svého pohybu. Proč to, co dělám, dělám tak, jak to dělám?
Časem se k tomuto procesu připojil pocit, že lépe zvládám projevy svých emocí a chápu emoční projevy druhých jako projevy jejich tělesného nepohodlí. Zjišťuji, že uvolněním svého těla mohu nejen přispět k dobrému pocitu ze svého bytí, ale i z činností, které mi dělaly jako povinnosti problém jsou rázem pohybové podněty plné energie a hry.